Bystrčník » Tomáš Přibyl: Přežil jsem Polární noc

Sdílet
Tomáš Přibyl: Přežil jsem Polární noc

Bystrčník 1. 2. 2012 v 09.36 Témata: , , ,

Člověk si říká, že po patnácti letech manželství ho láska na první pohled už nepotká. Ale – k nelibosti mé drahé manželky – se tak stalo. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o konání akce Polární noc: táboření pod stanem!

Do lékárny, do Podolí, do stanu!

Jakmile jsem si zprávu o této akci na stránkách portálu Bystrčník přečetl, byl jsem uchvácený. To je přesně ono! Aneb mé děti navštívily čtyři kontinenty, zavítaly na pět letadlových lodí a nespočet ponorek, projely celou legendární Route 66, tykají si se Sochy svobody, viděly Niagarské vodopády, Pentagon, Golden Gate Bridge v San Franciscu i několik startů kosmických raketoplánů, byly ve Velkém kaňonu, raketových silech či na místě, kde v Dallasu padl kulkou zákeřného vraha Kennedy – ale pod stanem ještě nespaly. (Pro úplnost dodávám, že je mým klukům pět a osm let.)

Polární noc skutečně slibovala mnohé! Žádné dobrodružné rejdění počítačovou myší po stole, žádné předstírání nebezpečné výpravy s chlebníkem do městského parku, žádné „akční“ navlékání korálků nebo lepení papírových řetězů. Bylo mi hned jasné, že půjde do tuhého – nejen obrazně, neboť organizátoři upozorňovali, že záměrně vybrali statisticky nejchladnější týden v roce.

„Támhle svítí Betelgeuze a co nevidět vybuchne“ – Pan Ledovec mate hlavu Matyáši Jindrovi, Tomáš Přibyl (vpravo) si myslí své.

Polární noc zkrátka skutečně slibovala churchillovské „krev, pot a slzy“ (Kteréžto heslo má mimochodem můj starší krasopisu neholdující syn na své školní písance). Manželka mé nadšení bohužel nesdílela a její prvotní stanovisko bylo jasné a srozumitelné: „Jen přes mou mrtvolu.“ Nastěstí jsme se nakonec domluvili na jiném, oboustranně přijatelném kompromisu. Nechtělo se mi jít z ledové Polární noci rovnou do chládku…

Bez ohledu na ztráty

Původní záměr organizátorů byl uspořádat nocování na zamrzlé přehradě, ale tady počasí zvysoka kašlalo na statistiku a navzdory příslibu nejchladnějšího týdne v roce ponechalo na hladině vodní nádrže skotačit vlnky. Velmi podobný pohled nabízela i náhradní plocha v podobě Žebětínského rybníka. Organizátoři se naštěstí ukázali jako dostatečně nespolehliví a svůj původní slib „v takovém případě se Polární noc ruší“ změnili na „kdykoliv, kdekoliv, za jakoukoliv cenu“. Volba místa konání nakonec padla na táborový kruh u staré dálnice nedaleko Štouračovy ulice. Ujišťuji čtenáře, že navzdory zdánlivé blíkosti civilizace šlo o blízkost velmi virtuální a že geografická vzdálenost několika set metrů představovala v daném případě nepřekonatelnou civilizační propast.

S příchodem večera 27. ledna 2012 jsme se nalodili do auta (toto byla jediná vymoženost, kterou jsme použili, ale nemůžu po pětiletém dítěti chtít tahat stan, spacáky a karimatky – copak jsem tyran a sadista?), za tklivého štkaní mé ženy se stavili pro láhev „Pelíškovky“ (šedesátiprocentní, nakonec zůstala neotevřená) a vyrazili na místo činu.

Polar Macht Frei

Pánové Ledovec a Egi zde již měli vyrobené kontury tábora. Příjezd dětských pracovních sil nadšeně uvítali a než jsem s manželkou postavil základní tábor, zahnali je uprostřed drsné zimy do lesa pro dřevo na oheň. Alespoň děti poznají, jak se musela cítit Maruška, když ji macecha poslala v zimě pro jahody. (Kterou pohádkou se nechají organizátoři inspirovat příště? O neposlušných kůzlátkách nebo Holčička se zápalkami od Andersena?)

Ráno, těsně po probuzení, slunce ještě nevyšlo. Nálada je dobrá, teplotu odhadujeme na mínus dva nebo tři stupně. Ve skutečnosti je o deset méně.

Manželka se naposledy ohlédla, naposledy se zeptala, zdali to myslíme vážně a zdali si to nechceme rozmyslet. Pak se na tuto otázku zeptala ještě jednou naposledy – a pak ještě třikrát. Následně nasedla, nastartovala, rozplakala se a odfrčela.

Děti stály mlčky, ve tmě mizející zadní světla automobilu sledovaly s vyděšeným zrakem – jako by jim maminku odvážel vlak do Osvětimi… Samy uprostřed pustiny s tatínkem a dvěma pány, které nikdy před tím neviděly. Jeden z nich třímal sekeru a druhý se zubil nad benzínovým vařičem proporcí plamenometu. Takovouto scenérii by nevymyslel ani Hitchcock.

Když v ráji mrzlo…

Naštěstí se z pánů Jacka a Rozparovače vyklubali spíše Pat a Mat. Zvláště ten, který se neustále nápadně nenápadně označoval jako Ledovec, vzbudil zaslouženou pozornost svými neuvěřitelnými kousky s vařičem, za které by se nemusel stydět žádný fakír. Ohromnou popularitu si získal zvláště mezi dětmi, které mu brzy začaly přezdívat Ohnivák a které se nemohly dočkat příjezdu hasičů. Starší a poučenější děti se pak těšily i na příjezd sociální služby a odvoz do teplých krajin.

Na řadu přišly i slibované děsivé historky. Nebyly ale polárního charakteru, jak jsme naivně očekávali. Měly podobu příběhů o trenčianských párcích s fazuľou, stanech do nenáročního prostředí nebo hvězdě Betelgeuze (ten byl obzvláště děsivý, zvláště když vypravěč spustil osmou reprízu). S desátou hodinou večerní jsem do stanu odložil první dítě. Trochu mě zaskočilo, že na místě, kam jsem ho dával, jsem před hodinou položil PET láhev s minerálkou: ta ovšem byla zmrzlá na kost. Polární noc se evidentně hlásila o slovo.

Zanedlouho jsem ve stanu ke karimatce nechal přimrznout i druhé dítě. Nakonec jsem se do celtového přístřešku odebral sám a záhy usnul spánkem totálně vymrzlých. Což se ale nedalo říci o mé ženě, která doma držela hotovost. Oblečená, obutá, s technickým průkazem v kapse a klíčky od vozidla v ruce čekala u dveří na sebemenší zavrnění mobilu. Jako jediný (byť nepřímý) účastník Polární noci se tak nevyspala.

Mrazivější, než jsme čekali…

Když se manželka do páté hodiny ranní nedočkala aktivace, poslala nám SMSku s dotazem na náš zdravotní (či spíše životní) stav. Zabalení ve spacákovém kokonu jsme samozřejmě nesmělé pípnutí umrzajícího mobilu neslyšeli a na zprávu odpověděli až v osm. Manželka dodatečně připustila, že to byly tři nejdelší hodiny jejího života. Nakonec to psychicky nevydržela, nasedla do auta a v nejistotě, zdali jede sbalit stan nebo zatlačit víčka, vyrazila.

Ráno, -12,8 °C. Michal a Marek Přibylovi přežili a dostali osvědčení pravého bystrckého polárníka.

To vám bylo shledání! Měl jsem pocit, že jsme právě přeplavili řeku Léthé – v opačném směru.

Následovalo ještě přeměření teploty v mrazivém ránu: Pat Ledovec totiž v noci nesundal z ruky hodinky s teploměrem (zlí jazykové tvrdili, že byly přimrzlé – ještě zlejší jazykové pak, že byly přilepené). Když tak ráno učinil, naměřil mínus 12,8 stupňů Celsia. Úsměv nám mrznul na rtech (to prosím není básnický obrat) při pomyšlení, kam se asi mohla rtuť schoulit v nočních hodinách…

Každopádně diplom „bystrckého polárníka“ pro všechny přeživší (organizátoři tvrdošíjně odmítali prozradit, cože měli v těch druhých, černých deskách) byl skutečně zasloužený. Mezi různými „pamětními listy“, „čestnými uznáními“ a „potvrzeními účasti“ mu patří opravdu mimořádné místo. Vždy, když se na něj podívám, nemohu se zbavit pocitu, že je na něm jinovatka…

Viktore, Egi, Blanko, Hanko, Matyáši i Míno – DÍKY MOC! Bylo mi ctí s Vámi mrznout…

Tomáš Přibyl, provozovatel dvou ze zdobrovolněných dětí
www.kosmonaut.cz

P.S.: Ta šedesátiprocentní Pelíškovka je stále neotevřená. A třeba bude i Betelgeuze podeváté…

*

Polární noc uspořádal Klub rodičů a přátel ZŠ Heyrovského 32 v Bystrci, občanské sdružení.

Související

Polárníky zahřála odvaha a nadšení
Polární noc bude! Už tento pátek
Zatím nemrzne. Co bude s Polární nocí?
Polární noc: Amundsen by mohl vyprávět
Malé polárníky čeká těžký úkol. Přemluvit rodiče
Polární noc

Zanechte komentář

3 + 3 = ?