Příspěvky se štítkem ‚esej’

Jsem odlišný, dejte mi výhody!

17. 12. 2010 v 12.06 • Témata: , , , ,

Znakem dnešní společnosti je diskriminace pod pláštěm sociální spravedlnosti a rovnosti v situacích, kde žádná rovnost [spravedlnost] být nemůže.

Odboráři a státní zaměstnanci stávkují, nezaměstnaní, postižení a minoritní etnika naříkají na nízkou životní úroveň či znevýhodňování a neexistuje snad nikdo z jakékoliv skupiny lidí, kdo by si občas nezanadával na to, jak se má špatně. Místo toho, aby si lidé vážili, že můžou žít tam, kde žijí a že mají to, co mají (např. střechu nad hlavou a dostatek jídla), tak neustále svůj životní standard posuzují podle souseda, který se má lépe, místo toho, aby posuzovali svůj životní standard podle souseda, který nemá ani to co oni.

Nepíši tento článek za účelem zhodnocení legitimity jejich požadavků, ale proto, abych poukázal na slepou uličku, kudy se dnešní společnost, dle mého názoru, ubírá.

Rovnost všech lidí je cenný zákon, který platí ve většině moderních zemí. Jsou si ale lidé rovni v jejich příležitostech stejně jako v otázce barvy kůže? Mixují se zde dvě zcela odlišné podmínky. Zatím co člověk nemající nohy se nemůže (logicky) ucházet o místo řidiče autobusu tak občan s tmavou barvou kůže by neměl mít nevýhodu při ucházení o totéž zaměstnání.

Připadá mi ale, že absurdní chování některých jedinců je to, co dnešní demokracii položí na lopatky. Myslím, že kdysi jeden moudrý muž řekl, že bez rozumu a vnitřní morálky je každý světský systém odsouzen k záhubě.

Nelíbí se mi, když si postižení až příliš okatě stěžují na své podmínky a snaží se v lidech vzbudit soucit svými životními příběhy, když jim nic nebrání v tom, aby dělali nějakou jinou (mnohdy i vysoce kvalifikovanou) práci a své podmínky tak vylepšili. Rovněž se mi nelíbí, když někteří lidé plodí děti s tím, že někdo se o ně postará a oni se na té podpoře svezou také. Nelíbí se mi, když je dobře zajištěný muž bezohledný a přemýšlí jenom nad tím, jak by si ještě více vydělal i na úkor zmaření životů druhých.

Je úkolem společnosti se rozvíjet nebo se přizpůsobovat těm, kteří se rozvíjet nemohou? Je úkolem života mít majetek na Zemi nebo v Nebi? Solidární společnost by měla podporovat znovuzačleňování takových to lidí zpět do společnosti, kdežto hloupá společnost z nich dělá kasičky na okraji stolu, kam se jednou ročně vsype nějaký peněžní obnos. Chytrý člověk si buduje bohatství „tam nahoře“ kdežto krátkozraký člověk si buduje své království „zde na Zemi“ kde je vše dočasné a pomíjivé.

Dostává se dnešní společnost do stádia, kdy bude v zákonu definován „normální člověk“ a na jakoukoliv odchylku od předepsaného vzoru bude existovat směrnice přisuzující danému občanu zvláštní výhody? Kdo bude ten „normální“ který bude pracovat na ty „nenormální“?

Jakmile začneme zvýhodňovat „nedostatky“ jednoho člověka, znevýhodňujeme tím automaticky lidi ostatní. Tvoříme diskriminaci. Rovná pravidla pro všechny za použití zdravého rozumu a morálky jsou to, kudy se dnešní společnost potřebuje ubírat.

Mrzí mne ale, že stěžovat si je snadnější než konat, stávkovat je snadnější než komunikovat, brát je snadnější než dávat.

Aleš Keberle

„Jsem obyčejný člověk, co se narodil roku 1985 v hlavním městě České republiky – Brně,“ uvádí o sobě autor. Článek jsme převzali se souhlasem z jeho blogu aleskeberle.blog.idnes.cz.

Související

Podepiš – nebo zde budou bydlet cikáni
Je dnešní svět opravdu tak špatný?
Plýtvat a užívat
Chování řidičů aut ve městě Brně
Vyčištění brněnské přehrady

Volební kampaň je scestná

14. 10. 2010 v 21.28 • Témata: , , , ,

Přesněji vyjádřeno: volební kampaň, kterou vedou politické strany, tedy kandidáti, nás může vést na scestí. Kampaň mají vést voliči!

To se takhle sejdou na veřejném místě – v hospodě nebo ve sklípku – a mudrují:

„Toš sůsedi, budů volby, musíme sa poradiť, kdo to tu bude řídiť! Poslóché, Toncku, ty si rozumný chlap. My víme, že máš svó prácu, děcka a tak, ale kdo se tu v tem lepší vyzná?“

„Máňo, a co ty? Za nás, za ženské? Vy byste měli byt těma zastupitelama. Přeci nechcete, aby tam byli nejací hňupi?“

Směšné? Padlé na hlavu? Ne. Padlé na hlavu je volit podle barevnosti letáčku a velikosti bilbórdu. Znalost konkrétních lidí je spolehlivější. Schopní a inteligentní lidé ne vždy chtějí do politiky. Oni totiž často mají svou profesi, kterou dělají dobře a nemají důvod ji opouštět. Nevolíme ty nejschopnější z nás, volíme – doufejme – ty nejvhodnější z těch, kteří o to projevili zájem. Někdy některé musíme i přemlouvat. Musíme dělat voličskou kampaň.

Můj příklad je sice nadsázka, ale nějak podobně to proběhlo v jedné slovácké vesničce a dodnes tam mají starostu, na kterého jsou hrdí. Čím větší obec, tím více se řešení tomuto příkladu vzdaluje. Ale že to není úplně absurdní myšlenka nám dokládá iniciativa „vyměňte politiky“, která staví na vzájemných doporučeních voličů prostřednictvím sociální sítě – „fejsbůku“. Tam dělají kampaň voliči. Je to moderní, současné, digitální, progresívní a přitom to odpovídá mému legračnímu příkladu.

V Bystrci se tentokrát vytvořilo natolik reprezentativní a pestré portfolio subjektů, které jsou ochotny pracovat v samosprávě, že je z čeho vybírat. Tentokrát se voliči nebudou moct vymlouvat, že neměli koho volit. Je to na nich. Pokud budou zklamaní, tentokrát na tom kandidáti nebudou nést vinu.

Josef Strubl

Josef Strubl kandiduje do bystrckého zastupitelstva za volební uskupení Zelená pro Bystrc.

Související

ODS si plete liberalismus s cochcismem
Nezávislí kandidáti, makejte!
Josef Strubl a Jana Pálková, Zelená pro Bystrc: Nulový zisk, pokrýt náklady
Jediný spravedlivý?

Podepiš – nebo zde budou bydlet cikáni

1. 10. 2010 v 13.38 • Témata: , , , , ,

… tak s těmito slovy se na mě obořila část mé rodiny stejně jako paní, která chodila dům od domu a sbírala petiční podpisy, které mají za úkol upozornit radnici naší městské části (= Židenice; poznámka Bystrčník) na to, že místní obyvatelé si zde nepřejí azylový dům pro nepřizpůsobivé – tedy pro ty, kteří dlouhodobě nepracují a dělají problémy. V tomto případě se jedná většinou o Romy.

Mrzí mě myšlení některých lidí, které běžně potkávám (známí, kamarádi, kolemjdoucí) a kterým se při slově cikán otevírá kudla v kapse, před očima tvoří rudý opar a mozek se přepíná do stavu nenávisti za deevolučního kvičení o nespravedlnosti a když s tím mají něco udělat, tak nedělají vůbec nic – hlavně když se jich to přímo netýká.

Nejraději by je vykopali – tak většinou zní jejich odpověď. Jak jednoduché a prosté. Bohůžel spíše jejich uvažování…

Své zkušenosti (negativní) s tímto etnikem mám bohaté – 15 let jsem bydlel v „jejich“ čtvrti, přesto ale jsem se rozhodl, že dát svůj podpis na onen dokument by byla zbytečná a spíše emoční záležitost. Nemůžeme všechny lidi házet do stejného pytle a ano, co na tom, že 99% tohoto určitého národního etnika skutečně bez obav můžeme. Problém, důvod a vize mého rozhodnutí totiž vězí v něčem jiném…

Zastávám názor, že než následky by se měly řešit příčiny. Jaká je příčina toho, že do našich ulic se stěhují problémoví lidé a z našich daní mají postaráno o živobytí?

Někdo řekne, že je to tím, že jsou líní pracovat, provozují různé protizákonné aktivity a množí se jak králíci – to ale přece znamená, že by neměli mít žádné peníze! A někdo řekne, že vina je v politickém systému, který jim jde na ruku – to je onen problém.

I já patřím spíše mezi ty, kteří neviní cikány (a všechny ostatní nepřizpůsobivé), ale stát, který je neschopen nastavit stejná pravidla pro všechny a všemožnými vyjímkami si z nich dělají „národní bohatství“, kterým se můžou chlubit v Bruselu. Viním stát a ty, kteří ony politické strany volí.

Je potom pochopitelné, že poctivým, zákon dodržujícím, školní docházku podstupujícím a pracovní trh obohacujícím lidem se taková situace nelíbí a tak se začnou bouřit. Ať už protesty, násilím, nebo peticemi. A je zcela pochopitelné, že ti, kterých se to týká, toho patřičně využívají – nejsou přece hloupí.

Pojďme ale na to od začátku. Když byly tento rok volby, tak kvůli dlouhodobé neschopnosti vlády nastolit stejná pravidla pro všechny (kór když jejich „snahu“ završilo Kocábovo ministerstvo) a kvůli značně prolezlé korupci napříč partajemi, jsem se rozhodl, že nebudu volit podle preferencí a lobbingu, ale dle programu. Rozhodl jsem se zvolit ty, kteří demokratickou cestou vyřeší problémy několika následků, s kterýma se dennodenně potýkáme (mimo jiné i s cikány, ale i nezaměstnaností, přebujelou byrokracií, atp.).

Při sledování online statistik – jak ony volby dopadly, jsem byl smutný z toho, že více než polovina obyvatel ve čtvrti kde bydlím, volila socialisty.

Tito obyvatelé ale rovněž teďka brojí proti tomu, aby jim sem radnice (stát) nastěhovala cikány – tedy proti tomu, pro co nepřímo volili. Je totiž známo, že levicové strany podporují spíše ty, kteří nechávají stát (daňové poplatníky) aby se o ně postaral. Nemusí to být jenom cikáni, ale různí lidé jakékoliv rasy a národnosti, kteří nechtějí příjmout odpovědnost za své životy, dodržovat společná pravidla a místo toho čekají, že někdo „druhý“ to udělá za ně a bude si je hýčkat.

Nebo to ti voliči neví? Jak by také mohli. Je zajímají jejich výhody, jejich byt a jejich práce. Nic jiného.

Uvažování takových to lidí [hlavně těch v mém okolí] mě připadá jako velmi silné pokrytectví. Z bezpečí svých domovů si volí levicové partaje, aby se měli „lépe“, ale jakmile mají příjmout zodpovědnost za svoje činy (volby) tak zavírají oči a vychází do ulic protestovat nebo se začnou podepisovat na kdejaký cár papíru, který nemá pražádnou moc něco změnit. V této situaci už bohůžel platí známý citát: „Můžeme nadávat, můžeme o tom diskutovat, ale to je tak asi vše co můžeme dělat“. Radnice plná politiků, které si lidé krátkozrace zvolili, už má určitě slíbené milióny za to, že zde postaví „multikulturní“ dům a nějaké podpisy pokryteckých lidí je nezajímají.

Ti lidé si totiž měli říct před volbama, zdali se náhodou nevyplatí zamezit následkům tím, že zamezí příčinám, než ze sebe poté dělat hlupáky, kteří volí pro 30 Kč, ale když je má dostat někdo jiný tak závidí [analogicky řečeno].

P. S. Dokument jsem tedy nepodepsal. Místo šaškování se svým podpisem raději využiju (už poněkolikáté) své právo volit ty strany, které zamezí tomu, aby zde (v naší republice) měli nemakačenka ráj a tím je tak donutily ke změně způsobu života nebo migraci.

Pak (a jedině tehdy – demokratickou cestou) nebudeme muset řešit to, proč se jim zde daří a PROČ ZROVNA U MĚ NA ULICI [z pohledu oněch jednoduchých (obyčejných) lidí].

Aleš Keberle
aleskeberle.blog.idnes.cz

„Jsem obyčejný člověk, co se narodil roku 1985 v hlavním městě České republiky – Brně,“ uvádí o sobě autor. Článek jsme převzali se souhlasem z jeho blogu aleskeberle.blog.idnes.cz.

Související

Je dnešní svět opravdu tak špatný?
Plýtvat a užívat
Chování řidičů aut ve městě Brně
Vyčištění brněnské přehrady

Je dnešní svět opravdu tak špatný?

29. 9. 2010 v 11.30 • Témata: , ,

Na svém blogu často píšu o tom, že současný stav světa připomíná spíše bitevní pole, kde se bijí různé ideologie a každému jde jenom o to, aby ten druhý přijal jeho názor, tím se řídil a on (ten první) měl z toho materiální (někdy navíc i duchovní – viz některé náboženství a víry) užitek. Ačkoliv naše civilizace není zrovna ideální – stojí na vratkých pilířích zvaných ekonomika (imaginární peníze), průmysl (elektrický proud) a jídlo (ekonomika, průmysl), velké množství lidí se zajímá právě jen o to, jak by toho druhého podvedli, využili nebo mu ublížili (učí se žít na bitevním poli) namísto toho, aby řešili jak se onomu válčení vyhnout a třeba dosáhnout „slasti“ způsobené osvícením.

Současné 21. století nabízí mnoho technologických výdobytků a z nich plynoucí pohodlí, které nás – někdy kladně, někdy záporně, ovlivňuje. Jenže díky tomuhle „pohodlí“ se lidé více než k duchovnu upínají k materialismu – díky kterému se cítí „spokojeni“. To co vidí, považují za skutečné, to co řekne vědec, považují za pravdivé a jsou spokojeni s tím, že když někdo – nám zcela neznámé „veličině“- dá jméno, tak ji považují za popsanou a naše vědění za rozšířené. Jejich životy jsou potom nešťastné, protože nejsou duchovně naplnění a jediné co se jim plní jsou jejich fyzické tužby (ego, žádostivost, falešný pocit „Já“). Jenže tito „démoni“ nám mnohdy tak zaslepí život, že jsme v jejich nadvládě plně spokojeni a nevidíme, že vše co děláme, děláme pro dobro jejich, nikoliv nás.

K prozření mnohdy dojdeme až na smrtelné posteli (kdy tyto tužby umírají společně s fyzickou schránkou) – a to je celkem pozdě, nemyslíte?

Být ale extrémně duchovní je rovněž na škodu. Zapřisáhlý materialista je stejně tak slepý jako fanatický duchovní, který opovrhuje vším světským. Být kvalitním člověkem vyžaduje ale porozumění oběma sférám existence a ani jedné z nich se nestranit. Sice je pravda, že duše by měla výrazně převyšovat mozek, protože teprve potom můžeme prohlásit, že ač k přežití v hmotné realitě využíváme mozku (převážně negativní entity) tak své činy řídíme „srdcem“ (duší – světlem), tak bez stabilního základu v hmotné existenci, bychom těžko dokázali procitnout – týká se hlavně současného stavu světa.

Díky dnešní době máme jedinečnou možnost poznat pravou podstatu naši existence a podělit se o ní se všemi, kdo o takovéto poznání projeví zájem. Esoterické učení už není dominantou pár uzavřených sekt, ale je volně přístupné téměř komukoliv a stejně tak takřka kdokoliv jej může vytvářet a šířit. To s sebou samozřejmě nese jistou možnost zneužití (manipulace, prospěchářství), ale ten který bádá, si vždy najde onen originál či snadno odhalí manipulaci (lež) od Pravdy a stále navíc platí, že ten kdo to nedokáže, není ještě na požadované úrovni.

Máme relativní světový mír a dostatek základních životních potřeb – bydlení, jídlo a vzdělání (tyto tři potřeby dokonce na velmi kvalitní úrovni). K tomu máme možnost si najít práci, která nás naplňuje a skloubit tak výdělek s osobním zájmem. V neposlední řadě, najití si vhodného partnera (průvodce na naší životní cestě) se při troše štěstí také dá…

Mrzí mne sice, že spousta lidí se raději uchyluje k pomíjivým cílům, utrácí peníze za zbytečnosti a pak se jim nedostává prostředků na ty skutečně důležité věci, že ubližují sami sobě ba i ostatním a tvoří tak všudypřítomnou negativní energii, ale na druhé straně je tu jedinečná možnost pro všechny ty, kteří jsou připraveni vzít osudy do svých rukou, vybudovat si kvalitní hmotný základ za relativně přístupných podmínek (peníze, čas; musíme se naučit rozlišovat minimum a „minimum“) a ve volném čase pak plně rozvíjet svoji duši směrem k osvícení.

Pomáhat těm, kterým jde o to stejné, cítit lítost nad těmi, kteří tuto šanci nevyužívají a promrhávají ji, nebo soucítit se všemi těmi, kterým (vinnou jejich životní situace) není dopřána.

Mohu říct, že je mi v dnešním světě dobře. Někdy je zamračeno, někdy je slunečno, ale když si člověk urovná priority, tak ony slunečné dny převládají, i když kolem dokola řádí problémy.

• Klid v duši mnohonásobně předčí fyzické problémy.

Často mi lidé říkají, že zdravý životní styl (potrava, pohyb), vzdělávání se (akademické nebo samoučné), bydlení (vlastní nebo nájem), atp. musí stát hodně peněz. Já jim naopak říkám, že žít nezdravě, marnit čas a peníze pro světské prožitky a záliby, hromadit majetek, atp. stojí mnohem více peněz, ale i času (i energie). Většinou nevěří, ale když si sedneme a porovnáme své výdaje (tam kde se to dá) tak pak uvěří a chtějí vědět „více“. Mnohdy si také uvědomí, že utrácí za věci, které ani nepotřebují a touží po něčem jenom proto, že se to „má“.

Být skromný hmotně a bohatý duševně se nikdy nevyplatilo více než právě v této době. Je to jenom o tom, jestli si ten daný člověk správně nastaví svá očekávání a dostane ten správný impuls k tomu, aby těch dobrých prostředků, nám tak snadno dostupných, využil a ty špatné neřešil.

Dokáže-li to, tak dnešní (na první pohled) pohnutá doba odkryje svá nádherná tajemství a třpytivé cesty poznání.

Aleš Keberle

„Jsem obyčejný člověk, co se narodil roku 1985 v hlavním městě České republiky – Brně,“ uvádí o sobě autor. Článek jsme převzali se souhlasem z jeho blogu aleskeberle.blog.idnes.cz.

Související

Plýtvat a užívat
Chování řidičů aut ve městě Brně
Vyčištění brněnské přehrady

Plýtvat a užívat

29. 8. 2010 v 12.57 • Témata: , ,

Občas když přemýšlím nad dnešní společností, zjišťuji, že jakožto její občan nemám, až tolik výhrad ke způsobům jakými funguje, jak se na první pohled může z mých článků zdát. Pominu-li „běžné“ výhrady typu: „Já bych to tam nahoře vyčistil!“, „Proč, vy volové, volíte levici, cožpak nevidíte, co jsou zač?“ nebo obecná snaha o uvědomění okolí: „Otevřete oči a používejte mozek – pak nebudete loutky v tomto systému lačnícím po penězích!“, tak opravdové výtky mám jenom dvě.

To co jsem před chvílí popsal, jsou činy, které ovlivňují společnost jako takovou – jelikož se ale snažím žít spíše na jejím „okraji“, tak mě až tolik nevadí – ačkoliv hranice mezi samostatností v kolektivu je opravdu tenounká. Ale „plýtvání a užívání si“ svými negativními dopady ovlivňuje nejen ty, kteří tak konají, ale i ty, kteří tak nekonají. O co se vlastně jedná?

Bylo by opravdu odvážné prohlásit, že existuje věc (ať už přírodou nebo člověkem stvořená) která by byla zbytečná. Přesto trnem v oku mnoha náboženství a vír je dnešní technologická úroveň a lpění na mamonu dnešních lidí.

Celé je to o tom, že lidé nepřemýšlí, jaký dopad můžou mít jejich činy (některé vynálezy jsou toho důkazem). Obecně řečeno, nemusíme zrovna zacházet do karmických sfér, abychom to pochopili, ale postačí nám běžný selský rozum a každodenní praxe.

Elektřina – člověk si dneska koupí přístroj, zapojí, používá. Většina přístrojů spotřebovává proud, i když se nepoužívá. Ročně se může jednat o pár kilowatt a korun navíc. Co když ale takových přístrojů máme více? Co když někteří nepřemýšlí vůbec a v rámci „úspory“ (času) nechávají např. své počítače zapnuté či když si někam na hodinku odeběhnou tak tu televizi ani nevypnou? Máme obrovské ledničky a „šetříme“ tím, že je úspornější než ta stará, ačkoliv málokdo se zamyslí nad tím, zda takový rozměr a výkon vlastně potřebuje. Místo na „ekologický“ režim pereme na „klasický“, protože prádlo je pak o malinko zářivější – než ho beztak po jednom dni znovu propotíme, zašpiníme a někdy i umyjeme.

Voda – běžná denní spotřeba této drahocenné tekutiny může dosahovat i několik desítek litrů denně na domácnost. Proč tomu tak je? Sprchování třikrát denně, koupání pětkrát týdně, obecně neefektivní hospodaření s vodou v kuchyni – např. při mytí nádobí, vaření, atp.

Všechno toto jsou pouze některé příklady toho, kdy by stačilo zapojit „cit pro přírodu“ a civilizační nároky by se snížily na únosnější mez.

Stejné je to s jídlem (nadměrná konzumace), ale i třeba benzinem (místo používání noh, kola nebo městské hromadné dopravy se vozíme automobily i tehdy, když máme v rámci možností jinou, adekvátní, volbu), či technologickými produkty (mnohdy existují nepotřebné výrobky, které nám sice trošku usnadňují život, ale z něčeho se vyrobit a provozovat musí) a jejich obaly (plasty, kartony); nebo třeba i všudypřítomná distributorská doprava tohoto všeho zmíněného.

Je toho opravdu hodně. Připadá mi ale, že dnešní společnost žije v extrémech. Jedni žijí marnotratně, druzí asketicky a ti zbylí tvoří malý (bezvýznamný) přechod. Nevýhoda je ta, že ti marnotratní ovlivňují zbytek. Kdyby došlo k problémům, za které bude moct jejich neuvážená konzumace čehokoliv, tak následek poneseme my všichni – bez rozdílu.

Proto mají někteří jedinci tendenci kázat či se pokoušet o změnu. Chtějí pomoct jak okolí, tak hlavně i sobě. Divíte se?

Nemá moc smyslu se ale vzdávat dnešních výdobytků, stejně tak jako nemá smysl na nich moc lpět. Líbí se mi například Ježíšův výrok o tom, ať si své bohatství ukládáme „nahoře“ než tady „dole“. Rovněž slova Dalai Lamy o tom, že hmotný svět je pomíjivý a nemá tedy cenu na něm lpět, protože v okamžiku smrti si nic z toho nebudeme na svoji další cestu moct vzít, jsou nejen inspirativní, ale rovněž dokazují i to, jak moc jsou si některé víry podobné.

Ale proto, abychom se chovali jako dobří hosté na této planetě, není zapotřebí následovat doktrínu některých svatých knih či učení – stačí otevřít oči, mysl a srdce a oprostit se od asimilujícího tlaku dnešní společnosti. Vyjít si s partnerem na procházku do přírody, sednout si pod strom, přemýšlet a uvědomit si. Navrátit se do své „božské“ přirozenosti.

I jeden člověk totiž dokáže udělat velké věci. Ať už přímými skutky (šetření, uvážlivost v konání) nebo i těmi nepřímými (inspirace okolí). Hlavní je chtít a nehledět na to, jestli si toho ostatní všímají a oceňují, všímají a pomlouvají, nebo nevšímají a dělají opak toho, co my.

Jde hlavně o to, mít na konci svého života čisté svědomí, že jsme se snažili něco dokázat. Praví se totiž, že soudcem jsme si my sami. Jak zaseješ, tak sklidíš. Příčina a následek. Přemýšlejte o tom.

Aleš Keberle

„Jsem obyčejný člověk, co se narodil roku 1985 v hlavním městě České republiky – Brně,“ uvádí o sobě autor. Článek jsme převzali se souhlasem z jeho blogu aleskeberle.blog.idnes.cz.

Jan Stern: Přímluva za zkorumpované parchanty

3. 5. 2010 v 11.14 • Témata: , ,

V jakési sedlině mezi ODS a sociální demokracií hromadí se již nějaký čas zvláštní figurky. Intelektuálové, kteří věří, že kapitalismus je nejlepším z možných světů a demokracie je jeho produktem, přesto jsou v dnešním systému nespokojeni, neboť nemohou jaksi nevidět, že cosi se nedaří. V jejich myšlenkovém modelu jim však nezbývá než být hledačem žáby na prameni.

Je demokracie zdravá ze své vlastní podstaty? A je naopak diktatura vždy výrazem nemoci společnosti? O těchto otázkách uvažuje Jan Stern v eseji Přímluva za zkorumpované parchanty, publikovaném v časopise A2. V eseji, jehož přímou spojitost s těmito stránkami a občanským sdružením Horní náměstí (a zřejmě jakýmkoli občanským sdružením, které samo sebe definuje na základě negativního vymezení) nemá smysl popřít. Na většinu z nás, lidí, kteří jsme ve sdružení aktivní, se popis „věčně nespokojený intelektuál“ hodí víc než dobře. Nejsme spokojeni s tím, co se ve společnosti děje, nejsme spokojeni s těmi, kteří by měli být osvícenými vůdci, nejsme spokojeni s tím, že ti, kteří se dosápali své pofidérní moc, nejsou ani vůdci, ani osvícení. Chtěli bychom to změnit, najít vůdce lepší.

Ale není chyba jinde? Není problém v samotném hledání osvíceného vůdce, není jeho prapůvod spíše v tom, že jsme nedokázali dospět a ve své infantilitě nechceme vzít sami za sebe zodpovědnost a hledáme autoritu, na níž bychom ji delegovali? Nejsou mnohem dospělejší ti lidé, kterým dnešní „vůdcové“, z hlediska intelektuála zkorumpovaní a prohnilí, dokonale vyhovují,  ti, kteří se bez autorit obejdou a dnešních pseudovůdcovských figurek umí sami pro sebe dobře využít? Může být, že dnešní stav společnosti, tak negativně reflektovaný intelektuály, je ve skutečnosti více než demokracií, je dalším stadiem, a je třeba vnímat jej pozitivně.

Atrofie jakýchkoli vůdcovských schopností, atrofie skutečných autorit v čele společnosti a jejich přerod v shánčlivé „šibaly“ může také znamenat, že lidé už vlastně žádné velké vůdce nepotřebují. Že demokracie dosáhla dalšího stupně, v němž se vůdcové změnili v nástroje a lidé, přinejmenším ti, kteří toho dokážou využít, si opravdu vládnou. Bez prostředníků. Intelektuál, volající po výměně zkorumpovaných parchantů v čele společnosti, se v tomto modelu jeví jen jako nedospělý, dezorientovaný člověk, marně se snažící nalézt ztracenou otcovskou ruku, do níž by vložil svou dlaň a která by jej vyvedla z jeho dětských zmatků.

Zamysleme se – není čas být dospělý?

Esej Jana Sterna najdete na stránkách A2